Na koncert skupiny Walkabouts jsme se zajeli podívat do Vídně
Na koncert skupiny Walkabouts jsme se zajeli podívat do Vídně
Jaroslav RIEDEL, Vídeň
Americká skupina The Walkabouts patří k těm, kdo nejsou doma proroky. I když pochází ze Seattlu, kolébky jedné z velkých rockových revolucí posledních let, města souborů jako Nirvana, Alice In Chains či Soundgarden, nikdy se nepřiklonila k módnímu stylu grunge a nikdy se také nestala terčem hysterického zájmu veřejnosti. V roce 1991, kdy se po obrovském úspěchu nirvanovského alba Nevermind nějakou dobu o Seattlu psalo jako o novém středobodu rockového dění, ocenil vynikající album Scavenger od Walkabouts jen úzký okruh zasvěcenců - a to přesto, že se na něm podílely tak výrazné osobnosti jako zpěvačka Natalie Merchantová či věhlasný Brian Eno. Walkabouts zůstali dlouho věrni malé, nezávislé firmě Sub Pop, která se pro mnohé jiné stala jen odrazištěm k široké popularitě, a posluchačské zázemí si vybudovali především v Evropě. Teprve letošní, opět mimořádně zdařilé album Devil´s Road vyšlo u velké firmy Virgin a prostřednictvím Monitoru je (na rozdíl od předchozích desek) k dostání i u nás. Jarní turné Walkabouts, zahrnující čtrnáct evropských zemí, nás však míjí, a tak nezbylo než v závěru minulého týdne zajet na koncert do Vídně. Klub Szene v lecčems připomíná pražský sál Roxy, kde jsme Walkabouts mohli vidět loni, tehdy s koncertním programem, vycházejícím z alba Setting The Woods On Fire. Teď z něj v repertoáru zůstala jen tklivá píseň Bordertown, která se svými kvalitami důstojně řadí k dalším stálicím koncertní dramaturgie: Jack Candy a Grant Theft Auto z alba New West Motel, Loom Of The Land a Free Money z desky Satisfied Mind nebo Train To Mercy ze Scavengeru. Dominují ovšem nové písně. Sestava Walkabouts je dnes sedmičlenná, soustředěná kolem ústřední dvojice - Carly Torgersonové a Chrise Eckmana. Oba nejen hrají na kytary, střídají se v sólovém zpěvu a mívají rozhodující podíl na písních, podepisovaných obvykle jako kolektivní dílo celé kapely, ale jejich odlišné interpretační typy navíc přímo definují stylové rozpětí Walkabouts - Carla je výrazná folková písničkářka, Chris drsný rocker. V současné sestavě mají velmi zřetelnou roli smyčce (vedle houslistky zde hraje i violoncellistka), podstatnou část zvukového spektra patří klávesám. Vídeňský koncert byl velmi úspěšný (Walkabouts museli přidávat pět písní), ale to není nijak překvapivé. Za dvanáct let koncertů po Evropě si soubor vydobyl slušné renomé, které je o to důležitější, že nebylo získáno pomocí rozsáhlých mediálních kampaní, ale výhradně trpělivou prací a častým vystupováním. O vskutku oddané příznivce dnes Walkabouts nemají nouzi - kdo se nechá jejich vřelou a hluboce prožitou hudbou oslovit, toho jen tak nepustí. Album Devil´sRoad však zároveň může být cestou k opravdu velkým úspěchům - ze všech zatím vydaných desek se prodává nejlépe a zvolna začíná pronikat i do hitparád. Máloco si v dnešním světě populární hudby, plném krátkodechých hvězdiček a vše prostupujících showbusinessových manýr, zaslouží úspěch tolik, jako poctivá a neokázalá hudba skupiny Walkabouts.
Back to Articles